Na pěveckou soutěž Zonaumeni jsem jako malá chodila na základní škole pořád. Moje celá rodina totiž měla vztah k hudbě a samozřejmě jsem to podědila i já. Začalo to ve školce, kdy si mě všimla jedna nejmenovaná profesorka. Tehdy jsme měli zaškrtnout, do jakého kroužku chceme chodit a já jsem si zvolila zpěv. A tehdy jsem ještě vůbec netušila, že právě zpěv mi v určitém období života změní život. Ta zmíněná profesorka si mě poslechla a uznala, že mám krásný hlas, jinak by mě asi do kroužku na základní umělecké škole nepřijala tak rychle. Tehdy jsem zpívala písničku Skákal pes, přes oves.

A tak jsem začala chodit na základní uměleckou školu každý čtvrtek a dostávala jsem soukromé hodiny od paní učitelky. Zpěv mě čím dál více bavil a chtěla jsem se v něm samozřejmě i rozvíjet. Přece jenom jsem byla z muzikantské rodiny, takže to ani moc nikoho nepřekvapilo. Moji strejdové uměli na kytaru, první děda na kytaru a zpíval, druhý hrál na kytaru, klavír, zpíval, a ještě uměl hrát i na harmoniku. Takže jsem tenhle talent stoprocentně podědila. No, a i když by si někdo myslel, že to je vlastně tak všechno, tak není. Potom jsem šla na základní školu a tam si mě všimli taky.

A každý rok mě vybrali na pěveckou soutěž a já jsem na to byla samozřejmě náležitě hrdá. Pamatuji si to živě, jako kdyby to bylo dnes – a přitom už je to tolik let. Dostávala jsem jeden diplom s prvním místem za druhým. A nestačila jsem se divit. Později jsem začala jezdit i na pěvecké soutěže mimo školu a tam jsem taky vyhrávala první a druhá místa. Nešlo mi o výhru, ale o vystupování na pódiu před lidmi. Strašně mě to bavilo a časem už ze mě odpadla všechna tréma. O tomhle tématu bych opravdu mohla vyprávět hodiny. A abych pravdu řekla, teď jsem na mateřské dovolené a je to super, ale strašně mě vystupování před lidmi chybí.